Pokud si vzpomenete na devadesátá léta, jistě víte, jak populární byly filmy, ve kterých byla různá bojová umění. Typicky šlo o příběh, kdy se nějaký běžný člověk, který byl často slabý a šikanovaný, dostal k mistrovi daného umění. Ten jej naučil, jak se skutečně bránit a často to končilo nejen tím, že se žák nejen postavil těm, kteří jej šikanovali, ale také vyhrál šampionát (často na národní či mezinárodní úrovni) v daném bojovém změní.
To samozřejmě vedlo k tomu, že zvláště mladí lidé se hromadně zapisovali na kurzy například karate, juda, aikida či podobného sportu v naději, že se i oni budou umět bránit. Jsou ale tato bojová umění skutečně tak účinná, jak nám televize předvádí? A pokud ano, které z nich je nejlepší?
Odpověď nám může dát dnešní stále populárnější MMA, tedy zápasy ve volném stylu, kdy jsou povolena veškeré bojové styly. Zde se ukázalo, že realita je od filmu velmi vzdálená. Ukazuje se, že zdaleka nejlepší je kombinace různých stylů vytvořená na míru konkrétnímu zápasníkovi.
Pravdou je, že hlavním problémem je, že mnohá bojová umění jsou vytvořena k tomu, aby se s nimi bojovalo proti ostatním lidem, kteří ovládají ten samý styl. Proto, pokud se jejich protivník nechová tak, jak očekávají (jak tomu často při klasických přepadeních bývá), nedokáží se efektivně bránit.
Proto rozhodně jejich trénink není efektivním způsobem sebeobrany. Je tedy hloupé věřit, že se díky nim ubráníme případnému útoku. I když tedy máme třeba černý pásek v karate, rozhodně to neznamená, že bychom dokázali vyhrát v případě, že na nás někdo vyskočí ze křoví s nožem.
Samozřejmě to neznamená, že jsou úplně špatné. Díky nim si cvičíme disciplínu, o naší fyzické kondici ani nemluvě, a obojí je v dnešní době rozhodně žádoucí. Ovšem neměli bychom je považovat za způsob sebeobrany. V případě, že by se něco stalo, bychom se totiž dočkali skutečně ošklivého zklamání s tragickými následky.